Jan Šverma
Jan Šverma: Zemřel, protože doopravdy žil
Narodil se ve znamení berana (či skopce, jak libo) 23. března 1901. Jeden z prvních občánků nového století, století válek, nakonec také jednu z těch dvou světových, které toto století pokroku přineslo, nepřežil.
Zemřel ale ne proto, že by nechtěl žít - pravý opak byl pravdou. Krátce před osudným 10. listopadem 1944 mu dokonce nabízeli návrat do Moskvy. On se však napřímil a hrdě odmítl. Chtěl zůstat se slovenským lidem. Chtěl pomoci přečkat nejnutnější čas do příchodu dukelských hrdinů. Fašisté však skupinu kolem Slánského (v níž Šverma nechyběl) donutili k ústupu přes nízkotatranský hřeben…
A Švermu přitom nezabila rána z nepřátelského kulometu či zbloudilá střela. Byla to na jedné straně ukrutná předčasná zima, a na straně druhé lidská malost - vánice, metry sněhu a tenké ponožky ve vypůjčených botách - ty vlastní byly ukradeny - v botách, kam se nevešla silnější ochrana... Každý desátý člen osudného přechodu tehdy vyčerpáním nepřežil. Nepřežil ani Šverma, který navíc nebyl zcela zdráv. Švermova cesta 20. stoletím tak skončila na Chabenci nad Lomnistou dolinou. Se zbraní v ruce Důvod? Je obsažen v jeho slavné větě, kterou odmítl let zpátky do bezpečí... »Celý život bych se musel stydět, kdybych opustil slovenský lid v okamžiku tak vážného nebezpečí. Přijel jsem na Slovensko nejen pronášet projevy a psát články, ale i bojovat se zbraní v ruce...« Ondrej Krnáč, Švermův řidič během SNP, popisuje situaci krátce před smrtí národního hrdiny (zaznamenáno v práci Šverma očima pamětníků) takto: »V říjnu 1944 byly velmi rušné a dramatické dny.
Fašistické přesily se blížily k centru povstání, k Banské Bystrici. On však byl vždy rozvážný. Optimismus, pevná víra ve vítězství a lepší budoucnost z něho přímo vyzařovaly. Proto jsme si ho i my Slováci velmi oblíbili. A ne jen my komunisté a odbojáři, ale i prostí lidé z továren a rolníci z vesnic. Viděli jsme v něm skutečného přítele ...‚ člověka, který chápal těžké postavení slovenského lidu. Člověka se zlatým srdcem.« Švermovou zbraní v ruce, ale nejen v časech SNP, bylo především břitké pero.
Do povědomí se dostal zejména jeho projev na zasedání Slovenské národní rady ze 3. října 1944, který o dva dny později přetiskla Pravda: Sovětský svaz nesl největší břemena této války. Sovětští lidé s bezpříkladnou obětavostí ve dne i v noci pracovali, bojovali a umírali, aby zachránili svou vlast, aby tak zachránili celý svět. Sovětský svaz je silný a nepřemožitelný především proto, že se opírá o nový sociální řád, že jeho základem je socialismus... Je radostným zjevem, že mezi rozhodujícími činiteli našeho zahraničního odboje je jednota. A tato národní jednota je umožněna tím, že jsme si všichni vědomi, že po osvobození se nemůžeme prostě vrátit zpět, nemůžeme jít k tomu, co bylo roku 1938, že nová ČSR musí být skutečně nová, demokratičtější, sociálně i národnostně spravedlivější a lepší... Smlouva o přátelství a spojenectví mezi ČSR a SSSR, uzavřená v Moskvě v prosinci 1943, je fundamentálním a historickým krokem naší politiky. Na této cestě se scházíme se všemi slovanskými národy. …Slovenský národ je svébytný a samostatný slovanský národ. Jako každý slovanský národ má plné právo být hospodářem ve své zemi. Nová ČSR musí být vybudována jako bratrský svazek dvou svobodných a rovnoprávných národů Čechů a Slováků.
V Čechách bude pánem Čech, na Slovensku Slovák. Jednota, smělost, vytrvalost – to je příkaz dne. Člověk Šverma Jan Šverma byl komsomolcem, právníkem, odborářským předákem a poslancem, odbojářem, dobrovolníkem i partyzánem. Byl hrdým Slovanem, vlastencem i internacionalistou, vypravěčem velmi napínavých příběhů. Po lidské i odborné rovině byl prostě kýmsi výjimečným. Když bylo třeba, dovedl si stát na svém i proti Gottwaldovi, chápal politický realismus. Vlastně nejen politický... Šverma byl totiž hlavně novinářem - psavcem i řečníkem. K přednostem
Švermovy politické publicistiky patřili fakt, že věc, o níž psal, podával vždy v širších souvislostech vnitropolitických i mezinárodních, v umění spojovat složité a náročné ideologické problémy s bezprostřední politickou praxí a podávat je takovým způsobem, aby byly srozumitelné prostému čtenáři. Jeho projevy z moskevského exilu během druhé světové stejně jako již nastíněná vystoupení před partyzány během SNP či jeho dopisy dceři Jiřině (Jurce) z exilu v Paříži i odjinud dodávaly člověku odvahu a naději, že fašismus bude poražen a nastanou lepší časy. Aspoň tak to ve svých vzpomínkách na Jana Švermu shrnuje také dosud žijící energetik Jan Prousek, Švermův synovec, kterého hodný strýček vozil na kole, učil plavat, ale i (o něco později) brával po politických mítincích, aby se ho pak tázal coby mladého studenta (u jehož otce, gymnaziálního profesora, se sám Šverma jako student kdysi učil), zda jeho přístupy jsou skutečně správné... A jak skromného Švermu hodnotí odborníci? Podle Jana Suchla (práce Novinář Jan Šverma) k rysům Švermovy osobnosti patřila cílevědomost, racionální, promyšlený přístup k věcem..., ke svým spolupracovníkům se choval jako přítel, kamarád, byl přístupný názorům druhých, sdílný, lidský, srdečný, se smyslem pro humor. Byl klidný, nikdy se nerozčiloval a hlavně … nikdy u něj nebylo rozporu mezi slovy a skutky. To, co říkal a psal, myslel vždycky poctivě a svrchovaně vážně. Když žádal něco od jiných, když k něčemu nabádal druhé, považoval za samozřejmé řídit se tím především sám. Dvojí morálka mu byla cizí a odporná!
Nejlépe to dokládá příhoda ze záznamu vyprávění Václava Kopeckého v nejpečlivějším Švermově životopisu, který má na svědomí novinářka a spisovatelka Věra Holá. To takhle jednou Švermu pravicoví kolegové lanařili v parlamentní restauraci. A že prý proč on, vzdělaný intelektuál a syn z lepší rodiny (otec byl mnichovohradištský advokát - pozn autora) »pracuje pro komunisty«? Že Gottwald a Zápotocký, původem dělníci, jdou s nimi, tomu se nediví. Ale »kolega« Šverma že je přece vlastenec, mladý a talentovaný politik. A jistě rozumný. S komunisty přece bude jen živořit... V tu chvíli ale jejich námluvy přerušil sám Šverma otázkou: »Můžete mi snad zaručit, že spolu se mnou udělají kariéru i moji kamarádi dělníci? Aspoň takovou, že dostanou slušnou práci? Že jejich ženy budou mít dost jídla pro děti?« Odpověď pochopitelně nedostal... V Rudém právu Následující řádky by měly být nejen vrcholem této vzpomínky, ale i nejjasnozřivějším modelem pro dny příští v naší redakci, redakci levicového deníku Haló noviny. Svěřím je proto pro jistotu opět Janu Suchlovi a sám pouze vytučním ty pasáže, které pro přežití našich novin v kapitalistické džungli počátku 21. století považuji s dovolením za nejdůležitější…
Švermovým příchodem se ústřední list strany začíná výrazně měnit po všech stránkách - obsahově, vzhledově (graficky), stylisticky a jazykově. Po obsahové stránce spočívá změna v tom, že výběr materiálu, jeho interpretace a způsob podání jsou voleny tak, aby noviny mluvily nejen ke komunistům, nýbrž v nejširší míře k pracujícím a celé demokratické veřejnosti. Více pozornosti je věnováno kultuře a umění, ženské problematice, je vymezeno místo i pro děti – tzv. Okénko.
Grafická úprava je uvolněnější, nápaditější, živější, a to nejen co se týká volby písma, způsobu lámání, ale mnohem více se uplatňuje fotografie, kresba i karikatura. Potřebám proniknout k co nejširším masám se podřizuje styl a jazyk novin. Přibývá žánrové pestrosti, výjimkou není ani pohádka. Snaha po přitažlivosti a zajímavosti nikdy nepřekračuje únosnou hranici, nikdy nezachází do křiklavosti a dryáčnosti (dnes bychom řekli bulvárnosti – pozn. autora).
Rudé právo od té doby (píšeme polovinu 30. let – pozn. autora) má vysokou úroveň, je listem skutečně moderním, věcným, seriózním.
Autor : Roman Janouch
